TEST 1

Listina základních práv a svobod garantuje každému právo na ochranu zdraví a občanům České republiky potom i právo na bezplatnou péči za podmínek stanovených zákonem, přičemž tyto podmínky jsou vymezeny zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Základním právem pacienta, respektive pojištěnce je tedy právo požadovat dostupnou léčbu a i to, aby byla uhrazena z veřejného zdravotního pojištění. Smyslem této právní úpravy je zajistit, aby měli občané ve všeobecnosti reálný přístup ke zdravotní péči a byly jim tak vytvořeny podmínky pro jejich důstojný život i v případech, kdy by si tuto péči nemohli dovolit z vlastních prostředků.
(čl. 31 LZPS)

Jaká péče je plně hrazená z veřejného zdravotního pojištění, částečně hrazená či nehrazená zcela, je stanoveno zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Toto vymezení úzce souvisí s tím, zda si pacient zvolil „smluvního“ poskytovatele zdravotních služeb, tedy takového, který má smlouvu se zdravotní pojišťovnou daného pacienta (pojištěnce), či zda si pro konkrétní zdravotní službu (péči) vybral poskytovatele, který tuto smlouvu nemá. U nesmluvního poskytovatele bude potom péče plně hrazena samotným pacientem bez ohledu na skutečnost, u které zdravotní pojišťovny je registrován. Svobodná volba poskytovatele oprávněného k poskytnutí zdravotních služeb, které odpovídají zdravotním potřebám pacienta, je tak základním právem pacienta v systému poskytovaných zdravotních služeb v rámci ČR. Svobodná volba se nevztahuje např. na zdravotnickou záchrannou službu.

Zákonný rozsah nároku pojištěnce na hrazenou péči (tzv. úhradový standard) je vymezen zákonem o veřejném zdravotním pojištění, přičemž hrazená péče musí směřovat ke zlepšení nebo zachování jeho zdravotního stavu nebo zmírnění jeho utrpení. Dále musí odpovídat zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být při poskytnutí zdravotních služeb dosaženo, musí být přiměřeně bezpečná a účinná a v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy.
(§ 13 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb.)

Odpovědi na otázku, na jakou péči má pacient právo z pohledu úrovně kvality jejího poskytnutí, tedy z pohledu medicínských poznatků, musíme hledat především v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně (odkaz: https://zdravotnickepravo.info/pravni-predpisy/), nejvýznamnější mezinárodní smlouvě pro oblast zdravotní péče, a zejména v zákoně o zdravotních službách.

Úmluva o lidských právech a biomedicíně stanoví, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví musí být prováděn v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy. Rovněž musí být garantována rovná dostupnost zdravotní péče patřičné kvality, jakož i zákaz diskriminace v přístupu k péči například na základě zdravotního stavu.
(čl. 3 a 4 Úmluvy o biomedicíně)

Zákon o zdravotních službách potom definuje náležitou odbornou úroveň (tzv. odborný standard), jako poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta a s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Tato definice je tak právním základem pro vymezení samotného pojmu lege artis.
(§ 4 odst. 5 z. č. 372/2011 Sb.)

Odmítnout přijetí pacienta do péče může poskytovatel zdravotních služeb jenom v omezených případech předvídaných zákonem o zdravotních službách. Odkaz: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-372 Takovýmto důvodem může být naplněná kapacita daného poskytovatele (tzn. přijetím dalšího pacienta do péče by došlo ke snížení úrovně kvality a bezpečnosti zdravotních služeb poskytovaných pacientům již přijatým), nebo mohou přijetí bránit provozní důvody, nedostatečné personální zabezpečení či technické vybavení, eventuálně se jedná o pojištěnce, s jehož zdravotní pojišťovnou nemá daný poskytovatel uzavřenou smlouvu o úhradě zdravotních služeb. Důvody odmítnutí přijetí pacienta do péče posuzuje poskytovatel zdravotních služeb, který je také povinen vydat pacientovi písemnou zprávu s uvedením důvodu odmítnutí.
(§ 48 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb.)

Právo pacienta na informace je často spojováno s poučením o zdravotním stavu s tzv. informovaným souhlasem. Být poučen o léčbě navrhované lékařem – jejím přínosu i riziku – je významným právem pacienta, které vyplývá z jeho postavení jako hlavního účastníka v procesu poskytování zdravotních služeb. Ale není v této rovině právem jediným, byť k vzájemnému vztahu důvěry mezi lékařem a pacientem přispívá nejvíce. Poučení, kterého se musí pacientovi dostat (ať již před započetím zdravotních služeb, resp. zdravotní péče, či v průběhu jejich poskytování), je daleko širší a zahrnuje i informace související s úhradou zdravotní péče. Poučení o ceně poskytovaných zdravotních služeb (nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění) a o způsobu jejich úhrady musí pacient obdržet od poskytovatele zdravotních služeb ještě před jejich započetím.

Při používání léčivého přípravku v souvislosti s poskytováním zdravotní péče musí být zohledněna i právní úprava vyplývající ze zákona o léčivech. Základním pravidlem je, že předepisovat, uvádět do oběhu nebo používat při poskytování zdravotní péče lze pouze registrované léčivé přípravky, a to podle souhrnu údajů o přípravku (SPC), jehož součástí je seznam terapeutických indikací, pro které lze přípravek použít. Ošetřující lékař může použít registrovaný léčivý přípravek i způsobem, který není v souladu se souhrnem údajů o přípravku (tzv. off-label), pokud není léčivý přípravek distribuován nebo není v oběhu léčivý přípravek potřebných terapeutických vlastností a takový způsob užití je dostatečně odůvodněn vědeckými poznatky.
(§ 8 odst. 4 zákona č. 378/2007 Sb.)

Pacient je při poskytování zdravotních služeb zejména povinen dodržovat navržený individuální léčebný postup (znamená to například, že má správně užívat předepsané léky, dodržovat klidový režim, chodit na pravidelné kontroly, podstoupit navržená speciální vyšetření atd.) a opatření směřující k odvrácení nemoci a vyvarovat se jednání, kterým si může vědomě poškodit zdraví. Je také povinen pravdivě informovat lékaře o dosavadním vývoji svého zdravotního stavu, o užívání léků a návykových látek, a také o dalších skutečnostech, které jsou podstatné pro poskytování zdravotnických služeb.

Každý člověk, který je pojištěncem zdravotního pojištění, má rovněž povinnosti vyplývající z této skutečnosti. Kromě toho, že hradí pojistné a splňuje řadu dalších formálních požadavků (např. hlášení změn, prokazování se průkazem pojištěnce, nahlášení jeho ztráty), je také povinen zaplatit za zdravotní služby, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů za předpokladu, že souhlasil s jejich poskytnutím.

Odpovědnost za zajištění poskytování hrazených služeb svým pojištěncům prostřednictvím některého ze smluvních poskytovatelů, a to včetně jejich místní a časové dostupnosti, nese příslušná zdravotní pojišťovna. Pojištěnec má právo na poskytnutí účinné léčby bez zbytečného odkladu po zjištění jeho onemocnění, aby prodlením nedošlo k ohrožení jeho života, zdraví či ke snížení šance na dobrý výsledek léčby. Je tedy právem pojištěnce, aby mu v současném systému veřejného zdravotního pojištění byla poskytnuta péče na vrcholném stupni poznání vědy a je povinností příslušné zdravotní pojišťovny péči, která byla medicínsky indikována (tzn. její poskytnutí přináší pacientovi nejlepší prospěch), ji uhradit.
(§ 46 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.)

Obsah práva vyplývajícího z čl. 31 LZPS lze definovat tak, že všichni pojištěnci mají stejnou měrou nárok na takové zdravotní služby, jež odpovídají objektivně zjištěným potřebám a požadavkům náležité odborné úrovně, avšak nikoliv bez ohledu na kritérium finanční udržitelnosti systému veřejného zdravotního pojištění. Limitujícím kritérium omezeného objemu finančních prostředků veřejného zdravotního pojištění pak nesmí být uplatňováno způsobem znamenajícím v důsledku diskriminující či libovolné podmínky pro přístup k hrazené péči.

Požadavek rovné dostupnosti zdravotní péče je nutno chápat nejen tak, že nikomu nesmí být odepřena dostupná zdravotní péče, ale rovněž tak, že musí být pacientovi poskytnuta zvláštní péče, pokud si to vyžadují individuální okolnosti konkrétního pacienta. Zakázanou diskriminací může být totiž nejen rozdílné zacházení v neprospěch dané osoby ve srovnatelném postavení, ale také absence zvláštního zacházení s osobou, která je z relevantního důvodu v odlišném postavení.
(ESLP, č. 34369/97 bod 44)

Ačkoliv je poskytování zdravotních služeb předmětem soukromoprávních vztahů mezi jejich poskytovateli a pacienty, jde o oblast, v níž je významným způsobem omezena kontraktační svoboda a zároveň je dán výrazný prostor pro veřejnoprávní regulaci. Právo zde reflektuje rizika, která jsou při poskytování zdravotní péče spojena se zásahy do tělesné integrity, a stanoví pravidla, která mají v maximální možné míře vést k jejich eliminaci. Současně však z něho vyplývají i další povinnosti, jejichž smyslem je zajistit, aby měli občané ve všeobecnosti reálný přístup ke zdravotní péči, a byly jim tak vytvořeny podmínky pro jejich důstojný život i v případech, kdy by si tuto péči nemohli dovolit z vlastních prostředků. Ve všech těchto případech opodstatňuje uložení příslušných povinností požadavek ochrany života a zdraví člověka, jakož i jeho důstojnosti.
(Pl. ÚS 19/13)

Pokud jde o právo občanů na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného zdravotního pojištění podle čl. 31 Listiny, Ústavní soud v minulosti vymezil podstatu tohoto práva v tom smyslu, že mu odpovídá povinnost státu vytvořit systém veřejného zdravotního pojištění a jeho prostřednictvím zajistit občanům spravedlivý, tedy i vznik nerovností vylučující způsob přístupu ke zdravotní péči přiměřené kvality. Všichni pojištěnci by tak měli mít nárok na taková ošetření a léčby, jež odpovídají objektivně zjištěným potřebám a požadavkům náležité úrovně a lékařské etiky.
(srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/02)

Realizace práva podle čl. 31 Listiny závisí na objemu finančních prostředků, které jsou prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění vynakládány na zdravotní péči. Tento objem přitom musí reflektovat i případný nárůst nákladů vznikajících v souvislosti s jejím poskytováním, neboť v opačném případě by dřív nebo později vedl ke ztížení přístupu pacientů ke zdravotní péči, nebo dokonce k jejich ohrožení. Jak již bylo uvedeno, nalezení optimálního způsobu financování zdravotnictví je v plné kompetenci Parlamentu a exekutivy. Dosažení uvedeného objemu se významným způsobem dotýká výše úhrady, na kterou vznikne poskytovatelům specializované ambulantní péče nárok vůči zdravotní pojišťovně. Nemá však vliv na rozsah, v jakém jsou poskytovatelé povinni poskytovat zdravotní péči. Ti totiž ani po jeho dosažení nemohou odmítnout poskytnutí neodkladné péče, a nestanoví-li zákon jinak, tak v případě pojištěnců, s jejichž zdravotní pojišťovnou mají uzavřenou smlouvu, ani poskytnutí péče jiné [srov. § 48 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)].
(Pl. ÚS 19/13)